Dnes si opět připomínáme výročí vypálení obce Lidice. O této tragické události bylo napsáno již mnoho, ale zapomenout se zkrátka nedá a ani nesmí…

Tentokrát si lidickou tragédii připomeneme úryvkem z knihy Stanislava Motla Ozvěny lidické noci, ve které autor onu krvavou noc i vše, co jí předcházelo a co následovalo, zdokumentoval.

Pokaždé, když se ocitnu v místech, kde stávaly Lidice a to bývá často, zajdu k ní. Dívám se na ni. Někdy i dlouhé minuty. A snažím se jí naslouchat. Někdy, věřte mi nebo ne, mívám pocit, že slyším tichý zpěv. Vím, že je to Dvořákovo Rekviem.

Hrušeň, ke které tak často chodím, není obyčejným stromem. Kdysi, pouhý rok před tragickými událostmi, ji zasadili, společně s dalšími dvěma hrušněmi, Anna Peková a obecní strážník z Lidic Josef Vandrdle. Paní Peková, kterou jsem dobře znal, podobně jako další lidické ženy přežila válku v Ravensbrücku. Pana Vandrdleho jsem znát nemohl. Byl, společně s dalšími lidickými muži, zastřelen 10. června 1942 na dvoře Horákova statku. Strom zůstal. Jako svědek dávné, a přesto stále živé apokalypsy. Pamatuje chvíle, kdy tu vzplály ohně Smrti…

Všechno viděl. Vše slyšel. Viděl, jak kolem něj hnali němečtí vojáci matky s dětmi. Slyšel jejich pláč. Tudy také, směrem k Horákovu statku, šli, vstříc smrti, lidičtí muži. Slyšel mohutné detonace, když nacisté vyhazovali do povětří kostel, faru a domy. Jedna z tlakových vln mu zlomila korunu. Ale ani tohle ho nezabilo a přežil. Na rozdíl od lidických mužů, mnoha lidických žen, na rozdíl od většiny lidických dětí…

A tak strom, který příslušníci likvidační čety považovali za uschlou souš odsouzenou tak jako tak k zániku, nezahynul. Zůstal. Jako ozvěna krvavé červnové noci. Noci, která byla delší než den, delší než rok, delší než celá desetiletí, noci, kterou, mezi výstřely, detonacemi a výkřiky, zněl také velmi tiše zpěv. Rekviem od Antonína Dvořáka.

Zpíval vysoký urostlý muž, který v té chvíli prožíval nejděsivější okamžiky svého života. Jmenoval se Karel Langendorf. Tehdy mu bylo jednatřicet let. Patřil do třicetičlenné skupiny vězňů z terezínského ghetta, kterým nacisté poručili vykopat hromadný hrob pro zavražděné lidické muže. Komando hrobařů pracovalo nepřetržitě desítky hodin. Aby v noci na svou práci viděli, museli z lidických domků sehnat všechno, co hořelo. Pak zapálili oheň. A pracovali dále. Bez jídla, bez vody. Karel Langendorf byl zraněn, opilý tesák Heinz Wostrell ho bičem sešlehal natolik, že vězeň krvácel z obou tváří. Vězeň však nadále pracoval. Přerušit kopání se rovnalo jisté smrti. Pracoval, stejně tak jeho spoluvězni, jako stroj. Jako robot. Protože i on byl přesvědčen o tom, že až dokončí hrůzný úkol, bude jako nepohodlný svědek zastřelen, hrůza pohltila mnohé jeho smysly. Nepohltila však jeho city. Jeho strdce hořelo, ale neshořelo.

A někdy uprostřed noci, jak po válce vzpomínal jeden z nemnoha přeživších vězňů z komanda hrobařů, novinář Frantošek R. Kraus, když stál právě vedle Karla Langendorfa, uslyšel, jak jeho kamarád tiše zpívá „Requiemaeternam dona eis Domine et lux perpetum luceat eis…“ Odpočinek věčný dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí…

Karel Langendorf zpíval Dvořákovo Rekviem. Zpíval úryvek smuteční mše, téhle jedinečné vokálně-instrumentální skladby, která je společně s Rekviem od Hectora Berlioze či Giuseppe Verdiho považována za umělecky nejpřesvědčivější skladbu tohoto typu v hudebních dějinách… „Dies irae, dies illa, solvet saeclum in favela, teste David cum Sibylla…,“ (Onen hrozný den hněvu promění všechno v popel, jak o tom svědčí David i Sibylla…) zpíval Karel Langendorf. František R. Kraus napsal: „V kostele bubnují červené úlomky cihel jako kroupy do prázdných lavic, obrazy svatých padají s pukajících stěn, slouží se poslední mše…“

Karel Langendorf válku nepřežil. Skončil v Osvětimi a s ním většina tehdejších „hrobařů“. Jeho píseň, tak jak ji zpíval, tu však stále zní. Dokud bude žít i poslední žijící svědek, který té písni tenkrát uprostřed ohnivé noci naslouchal. Lidická hrušeň.

.

.